Finále? Otázkou času, myslí si Michajlov. Vsetínský kotel ho burcoval

Martin Michajlov se před dvěma lety vrátil do místa, kde vyrostl a svému domovskému klubu vrací maximum. V sezóně se stal spolehlivou oporou a dobrým parťákem pro mladého Tomáše Voleveckého. Tým i díky němu postoupil potřetí v řadě do semifinále play-off a zkusil si i zápasy v extralize. „Když budeme pracovat jako doposud, tak je otázkou času, než se nám postup do finále povede,“ věří Michajlov.

V uvolněném rozhovoru po sezóně mluvil o mladých hráčích, se kterými je potřeba pracovat, ale také o sérii se Vsetínem, ve které si napravil „negativní“ zkušenost z minulosti. Jako opora a jeden z lídrů týmu okomentoval, jak tým vnímal změnu trenéra v probíhající sezóně. A řeč přišla i na fotbal, kde po celé sezóně rád spíše góly dává, než je chytá.

Atmosféra na Vsetíně? Vyburcovala mě. Pokřiky na vás jsou sladší, když je vychytáte

Další dlouhá sezóna za vámi. Jaké bude hodnocení?
Začali jsme sezónu velmi dobře, vyhráli jsme prvních osm zápasů a i když pak šla forma lehce dolů, tak jsme se do toho dostali koncem sezóny. Zvládli jsme porážet týmy z první pětky a opět postoupit do play-off. Tam se nám ukázala velmi dobrá parta a zvládli jsme i díky tomu vyřadit Vsetín. Máme za sebou druhé semifinále, tak se snad příště povede postoupit do finále.

Zmiňuješ finále. Věříte si, že tam dokážete projít a že to semifinále není maximem?
Troufnu si říct, že v těch posledních dvou letech, kdy jsem tady byl, tak pokaždé chyběl malinký kousíček k tomu, abychom do toho finále došli. Když budeme pracovat jako doposud, tak je otázkou času, než se to povede. Budeme rádi, když to půjde zas o krůček výše.

Jaký jeden moment si z letošní sezóny zapamatuješ?
Je tam toho více, ale když to vezmu ze svého pohledu, tak je to šest nul v základní části a první čisté konto také v play-off seniorského hokeje. Tohle jsou momenty, které si budu pamatovat. Nejvíce si budu pamatovat, jak jsme se dokázali semknout a připravit na play-off. Týden před startem, kdy jsme měli čas volna, byl jeden z nejlepších v sezóně. Všichni jsme byli plní energie, plní chuti a bylo to vidět i v tom čtvrtfinále. Byli jsme draví, obětaví a pospolu. Vytvořili jsme si tady výbornou partu a nebyli jsme skleslí, že nám odešli někteří důležití hráči. Každý si vzal za své, že může být rozdílový a mladí kluci se toho zhostili výborně.

Je vyřazení Vsetína jeden z tvých největších úspěchů kariéry?
Samozřejmě. Jako každý postup je pro mě velký úspěch, také jsme mohli být klidně na konci tabulky, ale zvládli jsme to. Drželi jsme se v horních patrech. Vsetínu se sice tolik nedařilo, ale pořád tam byli nadstandardní hráči na první ligu a oproti našim mladším klukům, kteří začínají v seniorském hokeji a jsou výborní, ale stále nemají tolik odehráno. Pak je o to sladší porazit takový tým, play-off je pak jiná soutěž. Nemusí se mu dařit, ale pořád to byl adept na baráž.

Jak ty osobně máš/nemáš rád chytat v tom vsetínském kotli?
Může to být nepříjemný, je tam hodně fanoušků, kteří jsou proti vám. Já už jsem za ty roky naučil to přijímat a pokaždé je to taková výzva, kolikrát mě to vyburcuje k lepšímu výkonu. Těší mě, když se mi tam daří a pomohu klukům. Je to sladší, když tam na vás pak pokřikují, protože jste je vychytal a porazil. Není to jednoduché, ale když se s tím člověk naučí pracovat, tak to jde. Je to skvělá atmosféra a i když to zrovna nejsou fanoušci, kteří fandí vám, tak to může toho hráče vyburcovat a mně se tam vždy hrálo dobře. Už jsem se Vsetínem jednu sérii měl, tehdy se Slavií jsme ho taky mohli vyřadit, bylo to 3:2 na zápasy. Teď jsem si to užil podruhé a nyní i se sladkou tečkou. Pro mě neskutečný pocit a trošku jsem si napravil tu prohranou sérii.

Na začátku sezóny jsi naskočil za Spartu, proti které se chce vlastně každý vytáhnout. Jak jsi to bral, jednoduché to asi nebylo…
Bral jsem to v pořádku. Přeci jen mi je přes třicet a moc zápasů jsem v extralize do té doby neměl. Byl tam jeden start za Boleslav a vloni se mi díky výkonům povedlo dostat se také na jeden zápas a na nájezdy, kde jsem to za Spartu zvládl. Byl jsem nadšený, protože každá šance je důležitá a dobrá. Pro zkušenosti do dalších let jsem za to rád. Ten hokejový život není tak dlouhý. Bylo to samozřejmě těžké, protože se Sparta nenacházela v ideálním rozpoložení. Kluci makali a snažili se mi pomoct, zvládli jsme první zápas v Mladé Boleslavi a tři domácí zápasy byly těžké, protože se nám nedařilo dávat góly a pořád to bylo o jeden gól. Upřímně jsem byl rád, že se mi dařilo klukům dávat šanci a držet je v zápase. Smolné to bylo pro mě i pro kluky, já si to snažil užít, ale na druhou stranu předvést i dobrý výkon. Chtěl jsem zanechat dobrý dojem, aby věděli, že se mnou mohou počítat. To se povedlo, trenéři a kluci se mě snažili podpořit, že jsem odvedl dobrou práci. Byl jsem za to rád. Nedostali jsme nějaký debakl, nebo jsem nedostával nějaké špatné góly a nepokazil jsem to nějak. Byl to tlak, se kterým se člověk musí umět prát.

V sezóně přišla trenérská změna, kdy zkušeného Jaroslava Nedvěda nahradil Tobiáš Slavíček, který je stejně starý jako ty. Jaká to byla pro vás změna?
Nebylo to těžké. Tobík přišel s nějakou vizí, kterou by se chtěl ke klukům prezentovat. Spoustu kluků znal ze sparťanské juniorky a snažil se být nápomocný a přistupoval k nim úplně jinak než pan Nedvěd. Ten měl nějaké zkušenosti a měl ráznější ruku. Tobík se snažil co nejvíce naslouchat klukům a vypozorovat, v čem nás například tlačí bota. Snažil se radit, zhostil se toho dobře a já se mu snažil pomoci, protože některé věci vidím a očekává se to ode mě. Nebylo pro něj jednoduché se sem dostat, protože pan Nedvěd nastavil nějaký řád a systém. K těm mladým klukům se nemůže přistupovat úplně v rukavičkách a je potřeba rázná ruka, která bouchne do stolu a dá najevo, že takhle opravdu ne. Tohle se snažil naučit a bylo znát, že jsme tu hru srovnali, byl nápomocný a dokázal nás sprdnout. Doufám, že mu to něco dalo a do budoucna se bude zase zlepšovat a pomůže nám dále.

Cítíš s přibývajícím věkem, že jsi vlastně větším lídrem a máš zodpovědnost mluvit v šatně?
Jo. Už jsem se do toho věkově i zkušenostmi dostal. Snažím se klukům pomoci, nějak to zpoza obrany vidím a když mám co říct, tak se snažím. Jinak moc nemluvím, snažím se soustředit na sebe, abych dal klukům jistotu a pomohl jim. Kluci mě i poslechnou, pokud neříkám nějaké nesmysly. Měl jsem i zpětnou vazbu, kdy to hráči například ocenili. Oni vědí, že neplýtvám slovy.

Jaký máš vztah s dvojkou Tomášem Voleveckým? Je to takový jiný vztah v rámci týmu a vlastně si sami berete práci…
Troufnu si říct, že máme dobrý vztah. Je to vždycky těžké, protože ta brána je jen jedna a chytat může jen jeden. Je důležité, že si to sportovně přejeme. Oba chceme chytat, ale když jeden chytá, tak to přeje tomu druhému. Ten, co nechytá, se snaží dělat maximum na tréninku a když se nám daří, tak se podporujeme. Když jsem šel letos na Spartu, tak to Tomáš vzal skvěle. Byl to ten suprový začátek, když se nám povedlo urvat pět výher v řadě a Tomáš vychytal hned další tři výhry. Měli jsme osm výher v řadě, což nám sezónu dobře rozjelo a těžili jsme z toho téměř celou sezónu. I přes výkyvy. Oba dva by měli chtít chytat, ale i se podpořit a nedělat si naschvály. Akorát jsme se hecovali k lepším výkonům.

Jak vypadá zápasový den play-off Martina Michajlova. Je to hodně o brankářích, tak máš nějaké rituály?
Postupem času jsem měl nějaké rutiny a asi i rituály. Po komunikaci s trenéry brankářů jsem se ale ty rituály naučil odbourávat, protože to není úplně dobré. Někdy se něco nepovede tak, jak jste zvyklí. A aby vás to nerozhodilo, tak musíte ty rituály odbourávat. Už mám nějakou zaběhlou rutinu, kterou využívám i v sezóně. Je mi jedno, jestli je to v play-off, nebo ne. Je to pořád ten stejný zápas, stejní protihráči a já se hlavně snažím chytat ten puk. To je to, co si pořád opakuji. Prostě si nedávám do hlavy nějaké rituály, které by mě odtáhly někam jinam.

Máš něco, čím si pomáháš v koncentraci a soustředění?
To ani moc ne. Přes sezónu pracujeme s trenérem brankářů Vráťou Vajnerem a rutinou pro mě je rozhýbání očí a tenisáky. Rozcvičím hlavu, oči, krk a trochu se zahřeji. Je to pro mě forma nabuzení koncentrace.

Už se v Litoměřicích cítíš doma, nebo tě ještě láká zahraničí či extraliga?
Samozřejmě se tu cítím doma, protože jsem tu vyrůstal a prošel jsem většinou kategorií. Nebudu ale skrývat, že se chci posouvat, dokud to půjde a měli by to tak mít nastavení všichni. Jsem tady velice spokojený, ale nebránil bych se. Už se nekoukám ale jen na sebe, mám přítelkyni a malou dceru. Záleží to i na domluvě, ale přítelkyně se mě vždy snažila podporovat a šla se mnou kamkoliv. Kdyby ale přišla adekvátní nabídka a možnost ze zahraničí, nebo z extraligy, tak bych se chtěl ještě posunout. V době, kdy jsem ještě zdravý a v posledních dvou letech jsem se i výkonnostně zvedl.

Překonat brankáře? Velká radost

Jaké máš teď plány po sezóně?
Ještě moc plánů nemám. Vychází na nějaké tři až čtyři týdny dovolené a určitě bychom někam chtěli jet s rodinou. Pak začne ta neoblíbená část letní přípravy, ale vyjde to na měsíc na nějakou dovolenou. Chtěl bych si taky jít zahrát fotbal, což mě hrozně baví. Dříve jsem hrál i inline hokej, ale to ještě nevím, jak bude.

Takže fotbal je v plánu? Docela ti to tam padá, když hraješ…
Než jsem odešel do Slavie, tak jsem hrál tady za Libochovice, odkud pocházím. Na Slavii to nešlo, tam žádný klub nebyl. Ve Varech jsem se k tomu po několika letech vrátil. Chodil jsem hrát s kapitánem Tomášem Rohanem a několika spoluhráči ze Sokolova. To mě zase nadchlo. Když jsem se vracel do Litoměřic, tak jsem se domluvil s kamarádem, se kterým jsme vyrůstal u nás v Libochovicích a on hraje za Křesín. Tam jsem si vloni chodil kopnout a celkem se dařilo. Když na tom budu zdravotně dobře a budu mít už kompletní volno, tak bych si rád šel kopnout.

Jakou ti dělá radost, když dáš góla brankáři?
Samozřejmě velkou (smích). Celou sezónu se snažím gól nedostat a teď když mohu skórovat, tak je to velká radost.

Foto: Samuel Rychecký