MENU
První sezona v roli trenéra v seniorském hokeji. Jaká byla?
Parádní! Myslím si, že měla všechno. Nejprve se musel tým vyrovnat nejen s odchodem Jaroslava Nedvěda a Patrika Martince, ale také s absencí Michala Vitoucha, Honzy Eberleho a na nějaký čas i Nina Tomova a Dušana Žovince. Jiní hráči se sžívali s novými rolemi v týmu. Výkony nebyly vyrovnané, ale prali jsme se s tím celkem dobře. Krize v únorové olympijské pauze byla pro mě úplně nová zkušenost, která naštěstí ve správný čas skončila. Ale také jsme měli období, kdy se nám povedlo spoustu věcí. Vyvrcholilo to výkonem v play-off, který byl prostě skvělý od všech hráčů, celého realizačního týmu a všech dalších lidí, kteří se pohybují okolo našeho týmu. Byla to pro mě velká zkušenost.
Kdybyste měl jmenovat jeden moment z téhle sezony, který se vám vryl do paměti, tak co by to bylo?
Rozhodně poslední utkání se Vsetínem. To si myslím, že řekne úplně každý. Naprostá euforie. Vyrovnat 11 vteřin před koncem a potom rozhodnout v prodloužení. To bylo neskutečné. Někteří se divili, že jsme po vyřazení Vsetína naskákali na led, jak kdybychom vyhráli celou ligu. Odpověděl jsem: No a co? To byla prostě neskutečná euforie a udělali bychom to znovu. Spolu s titulem v juniorské extralize to řadím na vrchol toho, co jsem zatím v trenérské kariéře zažil.
Vyřadili jste Vsetín, trápili jste Jihlavu. Ani v jedné sérii jste nebyli favoritem.
Rozhodla týmovost. Přišli jsme před začátkem play-off o Filipa Kuťáka a Jakuba Klepiše. Myslím si, že to nás hodně stmelilo. Na druhou stranu musím upřímně říct, že jsme si nebyli jistí, co bez nich na ledě předvedeme. Už v tom prvním utkání ale bylo vidět, jaký jsme tým. Ten charakter týmu kluci dokazovali celou sezonu, co jsem tady byl. Kabina byla neskutečná. Myslím si, že to byl hlavní faktor, proč jsme došli takhle daleko.
S Jihlavou jsme čerpali z té euforie po postupu přes Vsetín a vydrželo nám to dlouho. Dokázali jsme je v některých zápasech i přehrát, drželi jsme se pořád na dostřel, ale bohužel pak už asi hrály roli zkušenosti. Jakmile Dukla získala mečbol, bylo těžké proti ní hrát. V posledním utkání jsme sice vedli 1:0, ale to nám trochu svázalo ruce.
Mohl v semifinále rozhodnout ten první domácí zápas, kdy jste dlouho vedli, ale Jihlava v poslední chvíli otočila?
Určitě to mohl být zlomový bod. Říká se to, ale na druhou stranu... Kdybychom ten zápas vyhráli, těžko říct, jestli bychom v tom dalším zvítězili 4:0 a Jihlava by nás tak nechala pohodově si dojít pro mečbol. Ale to je všechno „kdyby“. Spíš mě mrzí páté utkání v Jihlavě. Věděli jsme už ze čtvrtfinálové série, že pro takhle mladý tým je těžké zopakovat předchozí výkon. Přesto jsem čekal, že to utkání zvládneme lépe a nebudeme hrát náš hokej až posledních šest nebo sedm minut.
V letošní sezoně jste byl nejmladším trenérem v českých profesionálních soutěžích. Cítil jste tlak?
Možná. Samozřejmě na vás všichni koukají, jak si povedete. Největší tlak jsem cítil z toho, že jsem nastoupil po Jaroslavu Nedvědovi – po neskutečném začátku sezony. Troufnu si říct, že ten start byl pro celý ročník zlomový. Bylo strašně těžké to udržet. Když jsem přišel, tým měl z dvanácti zápasů osm výher. Věděl jsem, že jakmile přijde nějaký výpadek, budu jedním z terčů.
Vzhledem k vašemu nízkému věku, byl jste pro hráče i takovým, řekněme, kamarádem? Nebo by trenér měl mít pevně dané mantinely?
Šel jsem cestou, že budeme kamarádi. Řekl jsem, že si nebudu na nic hrát. Spousta kluků mě znala z mládeže a nemohl jsem přijít a chovat se jinak. V té době jsem byl i v juniorce jsem byl v roli kamaráda nebo psychologa, samozřejmě s nějakými hranicemi. Myslím si, že tohle vzali i kluci, které jsem předtím neznal. Nikdy to kamarádství nepřekročilo nějakou hranici toho, kde má být trenér a kde hráč.
Vnímáte ohlasy třeba na sociálních sítích, nebo to jde mimo vás?
Párkrát jsem si něco přečetl. Chtěl jsem vědět, jak se reagovalo třeba na změnu trenérů. Pak jsem to už registroval pouze přes dotazy od mých kamarádů a blízkých. Samozřejmě, že když se nedaří, hledá se viník. Je to daň za to, že člověk vstupuje do profesionálního sportu nebo i jiných mediálně sledovaných oblastí. Za sezení doma na zadku vás nikdo soudit nebude. Ale jinak se snažím to vůbec nevnímat, ať už negativní nebo pozitivní ohlasy, přebírat se v tom by mi nic nedalo.
Jak jste měli rozdělené role s Danielem Tvrzníkem?
Spolupráce s Danem byla skvělá. Dávali jsme si navzájem dost prostoru. Přestože má mnohem delší praxi, bral mé názory a nápady. Já naopak neměl potřebu vše vědět nejlépe a sbíral jsem zkušenosti od něj i hráčů. Měli jsme to rozdělené půl na půl. Dan měl na starosti útočníky, já obránce. Spoustu věcí jsme společně konzultovali. On se víc zaměřoval na speciální týmy, já víc na hru 5 na 5. Snažili jsme se vždy mluvit oba, i na trénincích.
Hodně hráčů si v Litoměřicích pochvaluje podmínky. Vnímáte to stejně?
Rozhodně ano. Já to tady znám, jezdil jsem sem na sparťanské hokejové kempy. Hráči tu mají parádní zázemí, možnost stravování a skvělé fyzioterapeuty. Vůbec se nedivím, že si to tu hráči chválí.
Jaký máte trenérský sen?
Než jsem dostal nabídku do Litoměřic, tak jsem si nikdy moc nepřipouštěl, že bych mohl trénovat chlapy. Poznal jsem, že by mě bavila i práce s dospělými. Nenazýval bych to úplně cílem, bavíme se o době třeba za 20 let, ale zatrénovat si A tým Sparty, to je asi můj sen. To je ale opravdu strašně daleko.
Chtěl byste nyní zůstat u seniorů, nebo se chcete vrátit zpět k mládeži?
Obojí mě baví a naplňuje. Samozřejmě by mě lákalo zde zůstat a dál se posouvat. Hodně mi tato zkušenost dala. Co bude v budoucnu, se uvidí. Návrat do mládeže by mi ale rozhodně nevadil.
Máte po sezoně, chystáte se někam na dovolenou?
Dostal jsem na starost taxi squad sparťanského A týmu. Takže dokud bude Sparta hrát, budeme s těmi, kteří by za ni mohli v případě potřeby naskočit, chodit na led a připravovat se. Samozřejmě přeji Spartě, aby hrála co nejdéle. Pokud to tak bude, tak v podstatě před začátkem další přípravy moc času nezbývá. Takže nějaká dovolená asi až v červenci.